Valášek Václav

 

Své chudobné, leč nádherné dětství, jsem prožil v Branticích u Krnova, kde jsem se v roce 1946 narodil. Nyní žiji ve Frýdlantu nad Ostravicí. Můj život a pohled na svět byl ovlivňován a formován kolektivem tvrdých chlapů slévárny, kteří se však obratem ruky dokázali změnit v kluky a uličníky. Humor a hudba jsou mé celoživotní záchranné čluny, jež mne, hlavně v posledních létech, nesou životem. Své vyžití, po ztrátě zraku jsem našel ve Sjednocené organizaci nevídomých a slabozrakých. Zde jsem uplatnil své poetické schopnosti, jež jsem v sobě nosil od mládí, ale neměl na ně čas. Za své verše, v nichž humornou formou popisuji proběhlé akce nevidomých, sklízím ovoce v podobě potlesku. Přes tuto poezii jsem se různými cestami dostal do Literárního klubu Petra Bezruče, jehož jsem od konce roku 2011 členem. Tato okolnost mne přivedla k pokusům o prozaickou tvorbu. Byl mi vytisknut Almanach a příspěvky v časopise Zrcadlení. Za neuvěřitelný úspěch považuji vítězství v próze v celostátní soutěži Můj svět, v kategorii nad třicet let. V kolektivu literátů se teprve rozkoukávám, přesto doufám v rozvoj další tvorby.

Názvy almanachů:
GIZDI & KOLTUNI aneb Historky dělnické nevážné i vážné (2012)
Ze života (2013)

 

Ukázka z tvorby:

 

Slepci v muzeu.

Tatra

Kamarad se mě raz pyce: „Pojedětě s nami?
Buděm chodiť po muzeu mezi Tatrovkami,
něpojeděm moc daleko, tu do Kopřivnice,
jak se tam včil něpodivoš, tak už nikdy vice.“

Tuš tak řecy, šak mo pravdu, bo mom rod techniku,
šlak vi jak tu dluho budu, něrobim paniku,
bo co jak se vyškobrtim a zustanu tuhy,
potem už nic něužiju, tajak kery druhy.

Všecko bylo domluvene už něž zme tam jeli,
zepsulo se cosi kajsi, času moc zme měli,
tak iděme do cukrarny, tam čas přebuděme,
v těple a aj při zakusku fajni pobuděme.

Když zme vlizli do cukrarny, ustrnul sem všecek,
tam v cukrarně plno matek, s nimi malych děcek,
pjantali se popod nohy, že něbylo mista,
mjul sem strach ať nězašlapnu kerehosi gizda.

Pravim robě: „Poďme rači vedle do řeznika,
kupime si po klobasce,“ roba byla zticha,
tak tu sedim a s tu pjagu všelijak se peru,
a přemyšlom kaj ti ľude furt ty děcka beru?

A v muzeu se nas ujal chlop tak ukecany,
že by mu to zaviděly baby aji panny,
na co zme se zpytali , tak ten chlop všecko věďel,
beztak cely život enem za volantem seděl.

A tak vic jak dvě hodiny zme si uživali
kaj se dalo, tam zme vlizli, všecko omacali,
všecky šňury- ty zabrany- pozhazoval na zem,
dveři aut pozotviral, lezem do nich razem.

Čemu byl tak na nas hodny, to němom potuchy,
beztak se mu zaľubily ty naše děvuchy,
a něbo mo kdosi u ňho možna tu protekci,
viďochum to nědovoli, dobře vime všecy.

Divol sem se pazurami, včil jich mom jak prasa,
tak jich honem oblizuju, bo citim kus masa,
slušny člověk u oběda ten mo čiste ruky,
chorobu ať nědostaně, vim to, něsem hlupy.

Čistota je zaklad zdravja, učila mě mama,
šak sem od te doby, pravda, hygiena sama,
bo sem s nimi paru razu aj hledal po stole,
takove ty chude, dluhe, smažene kobzoľe.

Po obědě sem se naštval, hubu mom jak papuč,
představtě si, že tam nikdě něbyl žodny gauč,
kaj bych svoje unavene kosti chviľu složil,
tajak doma, po zdřimnuti bysem zase ožil.

Ulazeny sem byl z teho, bolelo mě všecko,
Kéééž by mě tak kdosi nosil, tajak male děcko,
cely řbet a aji nohy sem tam zchacharoval,
celu noc sem doma skučel, furt se převaloval.

Potem jeděm ešče tam do Šustalove vily,
tam vom z pěknych kachli pecky postavene byly,
kachle aji pecky byly pry nadhera sama,
je to fakt, jo temu věřim, pravila to mama.

Je tu pry aji vystava, chcetě věděť jaká?
Poetický název měla „Sáhni si na ptáka“,
jakysi mom divny pocit, čuju čertovinu,
tak napinom všecky smysly ať schody něminu.

Tam v te izbě krdel ptaku doopravdy bylo,
každy si moh na ně sahnuť, jak se mu zľubilo,
aji hnizdo na křaku tam bylo v jednym kutě,
vajca v miskach ležely tež hned vedle na pultě.

Při odchodu se mě roba cela ščastna pyce,
„tak co, sahnul sis na ptaka, mjul si vajca v ruce?“
honem robim, že mě naraz chytnul velky kašel,
ať němusim před ňu přiznať, že sem ho něnašel.