|
Narodila se v Brně. Po maturitě a po nedokončeném studiu na lékařské fakultě odešla s manželem Ostravákem na severní Moravu, odkud pocházel, a pak ještě na mnoho dalších míst a působišť, kam ho následovala. Publikovala drobné básně a prózy v časopisech a kulturních kalendářích. K souvislejšímu psaní se dostává až v důchodu, kdy napsala sbírku básní Figurky na šachovnici /1998/, která byla později doplněna a vyšla v rozšířeném vydání pod názvem Prozrazené verše /2000/. S manželem lékařem ji vedla cesta do nejrůznějších míst naši vlasti a odtud načerpala látku k povídkové próze Stopy v písku /2000/. Jako členka LKPB ve Frýdku-Místku vydala malou novelku či větší povídku Život s Viktorem /2001/, Smysl života (2002) – novelu z lázeňského prostředí. V roce 2003 jí vyšly povídky Pod bílým pláštěm. 7.4 2008 se stala členkou Obce spisovatelů Praha a Syndikátů novinářů.
Z další tvorby:
Knihy-2000-„Stopy v písku Kouty srdce a života (2011) 2 díly: 1. Pod bílým pláštěm – z lékařského prostředí 2. Kouty srdce – pánské humoresky Novela: S uhlím pod kůží (2011) – vzpomínky na drsný život tohoto regionu Sbírka povídek: Ostravské etudy (2012) – vysněné příběhy obyčejných lidí v této lokalitě Almanachy-2001-„Život s Viktorem“ 2002-Smysl života 2003-Pod bílým pláštěm“ 2004-Cesta do Říma 2005-Pánské humoresky 2006-Parno 2007-Tempi Passatti 2009-Číšník 2014-„Široké nebe nad Brnem“ .
Ukázka z tvorby:
Z knihy Kouty srdce a života, z povídky Tři grácie; dialog mezi malířem a jeho modelem
Slyšel tepat svou krev ve spáncích a slyšel, jak tiká nemilosrdně čas. Ale musel to přece říci: „Až si dopijete kávičku, tak potom, tam uvnitř je květovaný paraván a tam si odložíte své šaty. A já přijdu a postavím si vás a budeme malovat mou třetí grácii, ano?“ Vysypal ze sebe těch pár slov, která byl zvyklý říkat celý život, ale která teď zněla falešně a také tak byla přijata. „Och ne, vy chcete, abych se svlékla a pózovala vám jen tak? To myslíte doopravdy?“ „No ovšem, má milá, nic v tom, prosím, nehledejte. Malíř je jako lékař. Vidí jen světlo a stíny, nic víc.“ Říkal ta slova tolikrát a bývala to pravda, ale teď věděl, že lže. Poznala to. „Je mi líto, ale nemohu to udělat. Netušila jsem. Myslela jsem si, že mě chcete malovat v šatech nebo jen můj portrét. Nikdy jsem se takto před nikým nesvlékala. Asi vás hrozně zklamu, ale nemohu to udělat!“ Rozpačité ticho se mezi nimi rozhostilo a tížilo. Co s ní? Má ji přemlouvat dál? O co vlastně stojí víc? Aby ji maloval a dokončil svůj obraz anebo o to, aby zůstala, aby mu neutekla? Pozvedl zrak a modré blesky jejích očí ho políbily. Dostal strach. Strach, aby neodešla. Úplně ho cele ovládl a pohltil. Instinkt mu radil, aby nenaléhal. Aby to vzdal. „Ale to je škoda,“ řekl zklamaně, „myslel jsem si, že ji konečně domaluji, svou třetí grácii. Když jsem vás uviděl na ulici, když jste kráčela přede mnou, tak jsem si řekl – To je ona, má třetí grácie, konečně jsem ji našel. A vy mi teď říkáte – Ne, není. A já jsem z toho smutný. Ale i tak jsem rád, že jsem vás potkal, moc rád. A vy jste zase viděla ateliér nad pražskými střechami a poznala jste jednoho starého malíře, který si vás přál malovat. Hrozně moc si to přál“.
|