Ptacek Jana

Titul JUDr.

Narodila se v roce 1954 na Čeladné. Vyrůstala  v Kozlovicích, v odlehlé venkovské chalupě svých prarodičů na úpatí Ondřejníku. Dětství, prožité v těsném kontaktu s nádhernou přírodou Beskyd, zásadně ovlivnilo její nazírání na svět. Vystudovala Gymnázium ve Frenštátě pod Radhoštěm, Právnickou fakultu UK v Praze a po přesídlení do Austrálie  Fakultu Sociálních věd Melbournské university. Když zrovna necestuje, žije a pracuje v Melbourne, kde se usídlila v roce 1982. Zajímá se o  antropologii, historii, linguistiku a literaturu. Z českých autorů obdivuje např. Karla Čapka, ze světových Marka Twaina a  Gabriela Garcie Marqueze. Ráda fotografuje. Spolu se svým manželem cestovala po více než třetině zemí světa, navštívila všech sedm kontinentů.

Na cestách nevyhledává  komfort, naopak dává přednost co nejtěsnějšímu kontaktu s lidmi a krajinou.  Psát začala  v souvislosti s cestováním. Píše pro sebe a své nejbližší. Zatím dokončila tři díly úsměvných povídek z cest, nazvané “Návraty” a připravuje další. Nedávno začala psát i v angličtině. Její původně česky psaná povídka pro děti ”Mia and Ory” čerpá z osobní zkušenosti z péče o mláďata australského possuma. Anglická prvotina  pro děti s titulem “Příhody tučňáka Roniho,” zasazená do melbournské čtvrti St.Kilda, je oslavou magického prolínání světa lidí a zvířat.

Mia a Ory, 2007, povídka pro děti, příběh mláďat australského possuma. Původně napsána v angličtině pod názvem Possums in my bathroom.

Tučňák Roni - 2008, knížka pro děti. Vydáno vlastním nákladem. Původně napsána v angličtině pod názvem Roni the Macaroni.

Almanachy:
Jižní úsměvy - 2007 (Obsahuje povídky: Lima s lidem, Tady se narodilo sluníčko, Nemluvte za jízdy s Fernardem)
Zlaté vločky - 2008
Třešňový svět - 2009
Puerto Eden vyplouvá na jih - 2011
Na Yukon můžu kdykoli - 2012 (příběhy z Yukonu)
Štafeta s Esmeraldou - 2013

Články a črty v angličtině:
Back to bush
Happiness is a choice
Happy times in two worlds
I am
Ideal husband
To drive or not to drive
Watch out Miss
The shackles of family tradition




MIA  A ORY /ukázka z díla/

 Dobrý den, to je tma! Dnes se setmělo nějak rychle. Ale co se dá dělat? Pro nás, noční zvířátka, je právě čas vstávat a vyrazit do Přírody.
Tak mě napadá - čím se po večerech bavíte vy? Vy nechytáte potmě můry?
Vy nemáte doma possuma? Vy snad ani nevíte, kdo possum je? To abych se hned představila!

Jsem possumí mládě. Jmenuji se Mia.
Mám hustý šedivý kožíšek a hlavičku s hnědými korálkovými kukadly. Moje vstřícná ouška, protáhlý nosík a tlamička s bílými zoubky jsou drobounké. Jenom vousky mám dlouhé. Málem bych zapomněla na ocásek.Umím ho stočit do pevného prstýnku nebo obepnout kolem větvičky stromu. A co do velikosti - vejdu se vám klidně do dlaně. Tak to jsem prosím já.
A to trošku větší roztomilé sebejisté zvířátko vedle mě je bráška Ory. Jsme dvojčata.

Naši lidi nás našli v naší Přírodě v Austrálii. 
Tam vám je tak krásně! Plno stromů a keřů s barevnými květy a bobulkami. Tam,
na eukalyptovém stromě, vedle velkých sopečných skalních varhan, jsme se narodili. Náš domeček v dutině stromu se nám velmi líbil. Nejlépe ze všeho však bylo ve vaku u maminky blízko mlíčka. A vy jste nevěděli, že possum je vačnatec jako třeba klokan? - Tak teď už to víte.

Jednoho večera naše maminka vyrazila za něčím k jídlu, jak to possum v noci dělá. 
Nám řekla, ať na ni počkáme ve vysoké trávě. Byla nám s Orym trošku zima a měli jsme hlad. Schoulili jsme se k sobě, ocásky jeden přes druhého, a čekali jsme, až bylo vidět, jak nad roklinou vstává sluníčko. A tehdy už to bylo jasné... Ztratila se nám maminka. Bylo nám moc smutno.

Potom byly všude jenom mraky. Udělala se zima, vítr cloumal větvemi stromů
a hnalo se na déšť. Strachem jsme vůbec nemohli jít spát. Stále jsme doufali,
že se maminka vrátí. Když tu najednou slyšíme: „Jé, dva chlupatí kocourci! Ti jsou malincí! A bez mámy, chudinky... Co s nimi? Když  je chytí bouře, nejspíš přijdou o život.” /Byla to naše lidská holka a lidský kluk./

No teda promiňte…říkat nám kocourci! To snad zrovna nemuseli! Nechali nás vyděšené v trávě a hledali maminku. Když ji nenašli, chtělo se mi na mou duši brečet, i Orymu.
Rozhodli se, že půjdeme s nimi. Lidský kluk sundal svou koženou bundu,
co voněla jako maminka, a nesli nás do čehosi, co umí běhat, třebaže to nemá nohy.
Hrůzou, steskem po mamince a hlady jsme v té bundě na klíně lidské holky usnuli.