Pěluchová Marie

Titul Ing.

Narodila se v Kladně, v rodině technika tamněšjších hutí a učitelky. Již od ranného dětství hodně četla, ráda recitovala a zpívala, chodila do baletu a hrála divadlo. Dle otcova vzoru vystudovala hutnictví na vysoké škole báňské v Ostravě. Již během studií se tam vdala a tak zaměnila "černé" Kladno za "černou" Ostravu. Po studiích pracovala po celou dobu ve Výzkumném ústavu hutnictví železa. Brzy zjistila, že ne hutnictví, ale literatura se stala jejím koníčkem. Její literární prvotiny z období 70.a 80.let, práce převážně zaměřené na poezii, byly publikovány v kulturních magazínech, či v záhlaví kulturních rubrik denního resp. týdenního tisku. Ke konci své pracovní činnosti se přestěhovala do Frýdlantu nad Ostravicí, kde od r.1999 se stala členkou Literárního klubu Petra Bezruče. Vydala básnickou sbírku Listy tichých dní a další její práce jsou průběžně publikovány v periodiku LKPB "Almanach". Z její tvorby vyzařuje láska k rodině a přírodě, touha po vzdálených mořích pozemských i vesmírných. Ne zřídka zaujme i svými mystickými příběhy.

 

V rámci členství v LKPB byly mé práce editorovány v následujících publikacích:

Almanach 2000: básně + povídka „Omáčka ví vše“
Almanach 2001: básně + povídka „Hoď kamenem, kdo jsi bez viny“
Almanach 2002: básně + povídka „Psí příběhy“
Almanach 2003: básně + povídka „Hořký stín víkendu“
Almanach 2004: básně + povídka „Kletba prstenu I“
Almanach 2005: básně + povídka „Kletba prstenu II“
Almanach 2006: povídka „Kletba prstenu III“
Almanach 2008: básně + povídka „Vrať se mi!“
Almanach 2009: básně + povídka „Ironie osudu“
Almanach 2011: povídka „Kletba prstenu IV“
Almanach 2012: povídka „Přízrak černé kočky“
Almanach 2013: povídka „Záhadné zmizení“
Sbírka básní (2004): „Listy tichých dní“
Detektivní román (2011): „Kletba prstenu“

 

Ukázka z tvorby: „Listy tichých dní“

 

OBDIV POTOKU

Mít tolik síly pro svůj cíl,
jako má tvůj dravý proud.
Mít cestu předem vytčenou,
z té nikdy neuhnout.

Spatřit vše co vidíš ty,
proběhnout tisícerý kout.
Pak, když čas se naplní,
tiše se v moři rozplynout.

 

SAMOTA

Někteří lidé stále jdou
soumrakem osamělých.
Řeka vzpomínek rozlévá se v nich
a je jim útěchou.

I práh si zvykl na jediný krok.
O bílém dotyku sní
u dveří schránka poštovní
marně po dlouhý rok.

Až prostoupí zádumčivé stěny
slova, jež prostor rozechví,
jejich teplem zasaženy,

skončí dlouhá čekání
na trochu lidství
a ze tmy zrodí se svítání.