Narodil se v roce 1951 ve Václavovicích, ve vesnici ležící mezi městy Frýdkem-Místkem, Havířovem a Ostravou, v jakémsi místě střetu nádherné přírody z jihu orámované horizontem pohoří Beskyd a ze severu továrenskými komíny průmyslového Ostravska. Kontrast těchto protikladů se snad přenesl také do jeho života. Podobně jako většině mladým lidem z tohoto průmyslovém regiónu, také jemu byla předurčena technická životní dráha. Ačkoli měl zcela jiné zájmy, literaturu, výtvarné umění a historii, vystudoval střední průmyslovou školu a pracoval v hutích. V tomto období napsal a prezentoval své první básně a začal se intenzivně věnovat výtvarnému umění. Snažil se malovat obrazy, které podobně jako jeho poezie vycházely z určitého citového prožitku. Snad proto mu lidé, kterými byl tehdy většinově obklopen, zvyklí na klasickou poezii a realistické umění, nerozuměli.
Život však vše mění. Oženil se, přišly rodinné starosti, děti, jiné zaměstnání. Básničky již téměř nepsal a maloval jen někdy – logika a technika vítězila, dokonce začal závodně hrát šachy. Čas dospěl k roku 1989, po němž, mimo jiné, byly veřejnosti zpřístupněny státní archívy. Nejprve se začal zajímat o historii svého rodu, tehdy se poprvé seznámil s dobovými dokumenty. Vypovídaly však nejen o jeho předcích, ale také o historii kraje, ve kterém žil. Snad jakési dobrodružství, které prožíval při znovuobjevení již zapomenutých událostí, jej přivedlo k dalšímu bádání a studiu místní historie. Pro většinu lidí jsou dějiny města či obce, v níž žijí, téměř neznámé, přestože se často týkají jich samotných, jejich kořenů, předků. Vyplnit onu „mezeru“ ve znalostech historie považoval za nutné. Na svých internetových stránkách www.obrazyzkroniky.cz vede kroniku rodné obce Václavovice. Hlavně však prezentuje historii kraje pod Beskydy mezi řekami Lucinou a Ostravicí. Některé jeho články byly otištěny v odborných časopisech. Napsal několik knih zabývajících se historii zdejších obcí, jejich obyvatel a památek:
Václavovice 1302 – 2002 - vydaná v roce 2002. Pojednává o historii jeho rodné obce,
v celé uvedeného období.
Bruzovice 700 let – vydaná v roce 2005. Popisuje historii této starobylé vesnice, jedné
z nejstarších a největších na Těšínsku.
Kaňovice 1613 – 2013 – v roce 2013 byl spoluautorem knihy vydané k 400. výročí existence
obce Kaňovice, knihu celkově navrhl a sestavil.
Perla Slezska - Kostel Prozřetelnosti Boží v Šenově – Kniha byla vydána v roce 2014
městem Šenovem a Šenovským muzeem ke 250. výročí založení tohoto,
opravdu výjimečného, kostela.
Bratři Škapovi – legionář a fotograf - Vyšla tiskem v roce 2016. Pojednává o osudech
legionáře Antonína popsaných v jeho Deníku z Ruska a jeho bratru
Františku, známému místnímu fotografovi.
Venclovice a jejich odkaz obci Václavovice – vydána byla v roce 2016. Zaměřena je na
domy a usedlosti, které byly vystavěny v době kdy se vesnice ještě
nazývala Venclovice. Popisuje příběhy lidí, kteří v nich žili, rovněž
připomíná významná a zajímavá místa v obci.
Šenovský zámek a jeho osud – kniha byla vydána Šenovským muzeem v roce 2018.
Je spoluautorem popisu historie tohoto, v současnosti již neexistujícího
zámku.
V roce 2015 vydal pod pseudonymem Jan Tomšala sbírku básní, které napsal v mládí, před více než 40 lety. Nazval ji, dle zážitků z této doby, Červený autobus
Z hlediska jeho dalšího literárního a uměleckého vývoje snad mělo pro něj jistý význam, že se v roce 2015 stal členem Literárního klubu Petra Bezruče. V něm, dokonce, pro něj nezvykle, aktivně pracuje. Každým rokem vydává svůj almanach.
V roce 2020 se svými obrazy podílel na vytvoření kalendáře literárního klubu.
Ukázka dvou básní z „Červeného autobusu“:
Tichá účast na tom
Na zátiší se žlutou zdí,
na dnech do modra
jen s večery barevnými
všichni přece máme
svou
tichou
účast.
Lidé s měděnými kotlíky
dávno již odjeli
a zůstaly
jen ovečky.
Louskání jader
Předvídáš něco tvrdého,
ocelového,
při tom již
čelem rozbíjíš,
vlastní hrudí,
pak teče ti po košili.
Vím, že i ti,
co se jen dívají
cítí tu podivnou hořkost
v hrdle.
V současnosti se stále věnuje svým zálibám, píše jakési krátké povídky, maluje a občas napíše i báseň.
Jedna kratičká povídka a dvě básně, z jeho poslední tvorby, v roce 2020:
Zlý chlap.
Byl to zlý člověk. Choval se k ní hrozně. Nejdříve se s ní mazlil a potom ji z ničeho nic odhodil. Nejhorší byl, když přišel domů opilý. Někdy ji rovnou uhodil, byl to opravdu hrozný chlap. Potom se svalil do postele a usnul jako špalek. Chrápal tak hrozně, že se to nedalo vydržet. Nenáviděla ho z celého srdce.
To, co provedl dnes, bylo již přespříliš. Překvapil ji v jeho posteli. Lehla si do ní, když nebyl doma a usnula. Chytil ji za krk a shodil na zem a ještě ji kopl. Plná strachu se schoulila v rohu místnosti. Vystrašená, přikrčená ho však stále, přivřenýma očima ostražitě a nenávistně pozorovala. Člověk, kterého měla kdysi ráda, se ji stal nepřítelem. Sledovala ho, tu obrovskou kupu masa, rozvalenou na posteli, jak se jeho hruď a břicho pravidelně nadýmá k hlasitému chrapotu. Usnul se zakloněnou hlavou, otevřenými ústy z něj vycházel hnusný alkoholický zápach. Chrápal, chvílemi až řval.
Rvalo ji to uši. Již posledně ji napadlo, co by asi měla udělat, jak ukončit tento nesnesitelný stav. Opatrně se připlížila k posteli a vyskočila k němu. Sedla si a chvíli vyčkávala. Pak náhle zaútočila. Vyskočila mu na hruď, potom přímo na obličej. Svůj dlouhý ocas strčila do jeho doširoka otevřených úst. Div se nepozvracel, když ucítil v krku chlupy. Zůstal ale spát. Spustila ocas hlouběji do jeho hrdla. Chrápání přestalo. Musela ho tam podržet déle, tak, až se jeho břicho přestalo nadýmat. Tělo omámené a oslabené alkoholem se jen jednou slabě vzepjalo. Seskočila a lehla si do svého pelechu. Zavřela oči a čekala, až někdo přijde, otevře dveře a pustí tu hezkou přítulnou kočku ven.
Večerní léčky
V zešeřelých zahradách
plných vůní uplynulého dne,
odkvetlých květin,
buketu nedopitých vín
a přezrálého ovoce
se mezi jablky
ukrývá had z Ráje.
Dotkneš li se
té, nabízející se,
sladké oblé krásy
omotá tě
a stiskne
tak silně,
že již neodejdeš.
Na záchytce
Uvězněn v kleci
nejistoty,
ve vzpomínkách
bílých obkladaček,
v studené kluzkosti
ledových podlah,
třesouc se hanbou,
bázlivě v sobě chráním
drobný plamínek
důstojnosti.