Kozubíková Emilie


 

 

Motto:

Ne nám, ne nám, Tobě buď čest a sláva, pane!
Jen jako rolník, rozséváme dovednosti nám dané,
co poslání věrozvěstovo.
Vždyť: *Na počátku bylo slovo*…..

Přišla jsem na svět, bohužel, s druhou světovou válkou. Zato v solidní pekárně v Bystřici nad Olší, kde mi jednou adventistický pastor a majitel prodejny kol v sousedství přednesl vlastní báseň o růži. Nevšední krása této jeho růže mne oslovila, a tak, myslím, vznikla ve mne drzost psát. Následná mánie to byly pseudonymy. Spolu se jménem po rodičích i po prvním manželovi, který mou tvorbu sleduje již z obláčků, a po nynějším mém muži, začala být skrumáž jmen mého autorství nepřehlednou.

Proto teď v důchodu, kdy eviduji svou tvorbu komplexně a pod čísly, ne tématicky, ani podle dat, jen jak mi kdy prošla srdcem a přichází pod ruku, uvádím ji prostě nynějším mým jménem-Emilie Kozubíková, kráceně EK. A tyto iniciály vsouvám závěrem každé mé práce, ať už jde o poezii nebo prózu, bez ohledu na to, že jsem ji utvářela před rokem 1999, kdy po rodném jméně Czudková, pozdějším Sikorová a nejpoužívanějším z pseudonymů – Trpěná, jsem se Kozubíkovou stala.
Pracovala jsem třicet let na pobočkové telefonní ústředně a jsem již telefonistkou v důchodu. Mimo krátkodobých kurzů pro nevidomé telefonisty a instruktory Breillova písma, jsem bez vzdělání. Jsem matkou a babičkou. Možná jste mne někdy převáděli přes ulici, když jsem Vás o to s bílou holí požádala. Snažím se být informována natolik, aby Vás můj handicap v pracích, které tvořím, neobtěžoval.
Bydlíme s mužem v pečovatelském domě ve Frýdku-Místku. Jsem členkou Literárního klubu Petra Bezruče. Zúčastňovala jsem se  literárních soutěží s úspěchem i bezúspěšně. Pravidelně přispívám do časopisu LKPB Zrcadlení a do dnů křesťanské českopolské poezie Broumov. V polské Polanici na festivale Poezie bez hranic jsem byla pojata do společné publikace, právě tak jako do publikace vydané LKPB pod názvem Breviář. A dosud mi byly vydány tyto sbírky:

Z beskydské krajiny, 1981
Archaismy srdce dřív tak mladého, 1992
Den přece hezký, 1995
Z mého srdce, 1995
Ohlédnutí, próza Muž nad věcí a básně ke Dni zdraví, 1997
Almanach LKPB, básně 1997
Almanach LKPB, próza Předjaří, 1998
Almanach LKPB, básně a próza, 1999
Almanach LKPB, Cesty obyčejných lidí, 2000
Almanach LKPB, Sahibovo nebe Džamahirije, 2001
Almanach LKPB, Verše příležitostné, 2002
Almanach LKPB, prózy Limonáda, Pajdulákův nezúčastněný úsměv, Jaro přišlo do Beskyd,
Retrospektiva, 2003
Almanach LKPB (upravená próza) Muž nad věcí a volné vyprávění prokládané básněmi –
Tlachy o mých začátcích, 2004
Almanach LKPB – o dvou částech, 1. část – Z mých těšínských Beskyd,
2. část – Po našymu, 2005
Almanach LKPB Tíha smyslných nesmyslů, 2006

Protože zatím nevyužíváme služeb pečovatelského domu a s léty ubývá sil, mám na vlastní tvorbu jednak méně času, a tím také nedostatečný informační zdroj. Omezuji se na úpravy svých starších prací, a když Pán Bůh požehná a zbloudilé múze se zlíbí zlíbat zbělelý vlas, pak tu a tam ze „školáckého“ snažení je ještě pak k čemu přidat mé obligátní
EK. (2007)

Ukázky z literární tvorby Emilie Kozubíkové:

Pajdulákův nezúčastněný úsměv

Saténová očka pod dlouhými malovanými řasami, růžová bambulka nosánku a líčka jako jablíčka. Takoví jsou pajduláčci, které vyrábí babí Mařenka má maminka, vnukům a pravnukům rostoucím jako z vody.
Ano i můj nejstarší vnuk, Peťánek, byl svého času docela malý hoch. Noc v níž se mu zdálo, že je taaakhle veliký, měla na kahánku. Pajdulák v špičaté jahodové čapce přihlížel probouzení květin rozvlněného povlečení. To se chlapcova nožka opřela o postýlku. Schoulené tělíčko se našponovalo a ručkami protáhlo až do volánků. Zlaté prstýnky vlásků najely přitom na čelo postýlky, kytky polštářků se rozdováděly a s nimi pajdulákovo vláčné tělo z pestrobarevných hadříků. V límečku blankytné pyžamkové mikiny z česaného silonu tak naslouchá okatá Peťanková hlavinka, jak vrány ozvučují šeď zimního nebe za řasením záclon. Krájení ticha k nerozeznání od tátovy manipulace v koutě garáže. Dlouhým zoubečkovým nožem by nad návějí pilin vyloudil právě takové břeskné :„Krá, krá, krá“! Nebyla to však křídla vran působící v postýlce vanutí chladu. Zježené pajduláčkovo fiží, pošimralo chlapcův nosík a on plačtivě kýchl. Dveřmi se pohotově protáhla známá veliká ruka milovaného i obávaného vousáče, co kolem dělá vítr a vsunula mu dudlík do úst. Hoch hlasitě několikrát zatáhl. To, že stín vrásky na čele ježaté tátovy hlavy prezentuje světové události a dotek zatvrdlin jeho ruky, domácí ekonomický růst, ho zatím nevzrušovalo. Byl teprve v předsíní věku, kdy zkoumáme anatomií hraček, abychom přišli všemu na kloub. Jitřilo ho však, že táta právě zase mizel za sklem dveří v póze, z níž v jitřním šeru nelze rozeznat zda hrozí nebo odchází v úsměvu dlouhého nosu. Ačkoliv chlapec dobře nechápal cože se mu ta hrozná, studená věc vždy v nejméně očekávaném momentu vnucuje jako důmyslné šidítko nad kteréžto nesmysly a to oba rodiče vědí moc dobře je on povýšen, s odporem dudlík vyplivl až po opětném zatáhnutí plném nevole. Voda vedle v koupelně dozpívala a tátovy rádoby tiché kroky dozněly. Jen maminčina voňavá noční košile, s mazlínkováním hedvábíčka vlnitých vlasů pořád nikde. Rozčílen netečným pajdulákovým úsměvem se překulil přes duchnu a obratně, řekli bychom neviditelně prošel bočnici postýlky, uhodněte si metodu akrobacie. Stejně rafinovaně obelstil držení tvrdošíjných klik a s nonšalancí nedělních hostů se konečně sesunul z posledního z nadměrných schodu. Tátovy rogery za lítačkami, bohužel už nestály na to šel i tak liknavě. On prostě nepochopí, proč si táta nenazuje tyhle, když se přece jemu obouvají mnohem obtížněji. Dlouhý proces obouvání byl kupodivu tentokrát zvládnut na šup. „No, a nikdo to neviděl“. Když dveře z chodby ne a nepovolily, prošel kamarádštějšími do garáže a z ní pootevřenými vraty před dům. Šel úžlabinou vyhloubenou ještě s jinou opodál, na vlas stejnou jejích Hillmanem. Překvapen se vzdaloval   končícímu řetězci tátových šlápot zmizelých nějak teď za volantem. Chtě nechtě se dotýkal peříčka vysokého prašanu kolem neboť i tyto, jeho vlastní rogery ho nutily zatím našlapovat ze široka. „Jé -je“, támhle přešlapují na místě tatínci jeho medvídka. Říká se jím les. Věděl to dobře. V impozantní bílé kapuci ho ten noháč les z povzdáli pozoruje a vypráví domkům pohádku o velikých dálkách. O svačině již táta podělil jejich hafana Sisku s kočičkou Mickou, kterým se teď zdá něco moc krásného, jako před chvíli jemu, Peťánkovi. Jinak by se mu dávno vpletly pod nohy. Jak se posadil, sjel po zadečku z kopečka, až se celý v studeném sněhu schoval. Klekl si na kolínka a skočil. Skákal jako Sisina s Mickou a tátovy boty, když je s dupotem po příchodu z práce oprašoval. Snížek přitom frnkal na všechny strany a bylo to úžasné. Šel dál rychleji a rychleji. Jistě mnohem rychleji než jejich hillman a stále se ho dohlédnout nemohl. Cesta bohužel namísto k vábícímu lesu, vedla mezi domky s pejsky, které s tatínkem nikdy nekrmili a kdyby přišli nic pro ně neměl. „Ptáčku, ptáčku“, říkal káravě, když se nad ním polekaně vznesl k nebi a střásl mu za krk něco strašlivého. Bylo to mokré a studené. Peťánek pocítil, jak mu ty hrozné věci, kterými ho maminka jindy balí a zdržuje ve spěchu za tátou, jak mu vlastně chybí. Pyžamo na takovou cestu za tatínkem do práce není opravdu k ničemu. Nechápe, kde vlastně ta jeho všudypřítomná máma teď vězí s vůní mléka, mýdla a tepla. Zrychloval krůčky ze všech sil, tím častěji však upadl. Ručky bořené hloub a hlouběji do sněhové pokrývky nepříjemně studily, až pálily. Dokonce by nepohrdl dudlem, kdekým mu neustále vnucovaným. Když napodobil jeho žmoulání, jen tak, aby zahnal chmury, pálí ho rázem i pusa a tváře. Ten nemožný hillman má však pořád z nepochopitelných důvodů náskok. Ne, rychleji už jít nedovede. Do všeho se u plotu vynořilo strašidlo, jaké v životě neviděl a hluše se s ním vadilo. Z části jako bouřka s lesem a jako Sisina s kolem. Dojista nechvalně známý čuvač. Valilo se k němu, hotový buldozer. To tedy už nesnesl. Rozplakal se jako hloupí lidé, jak soudí maminka, když neví co roupama. Samým úlekem spadl, nějakým tunelem válel sudy a v této drastické přeměně v rampouch se úpěnlivě pokoušel vstát. Řval přitom mnohem strašněji než podivný, chlupatý strašák až to pohnulo záclonkou nad obrovskou závěji a v tom řvaní alespoň usnul.
Po rušném dni, kdy Eva vařila a připravovala vánoce, rozhodli se v mezích gruntování nahodit s Petrem zeď chodbičky. Hodili sebou, sotva děti usnuly. Křídově bílým vrásněním usilovně zákoutí prosvětlovali. Postupovali vidličkami proti sobě, až byli k oboustrannému veselí sami bělejší sněhuláků. Avšak čekal na ní ještě stoh prádla k žehlení, vykouslý paleček Peťánkových dupaček na pošití a nedopletený angorový kazak, mě pod stromeček. S ránem se pak příjemně dospávalo. Vyskočila z postele teprve po několikerém zazvonění. Dlaní si přihladila vlasy a vyklonila se z okna nad vchodem. „Dobrý“, odpověděla na „Dobrý den“, muži dole u dveří. „Paní, máte holčičku“? „Nemáme“, rozesmála se. Připadalo ji, že se na ní o vánocích žádá kraslice. „A chlapečka“? Zlobil neodbyta dál. „Proč“? Stejně vesele opáčila. Vážnou tvářností mladíka se stáhl o něco i její úsměv. Má vidiny? Svírá rám okna. Ne, ten člověk tam stojí a hodlá v konverzaci pokračovat. „Nevíte jestli je doma“? „To víte, že ano, oba„. „Prosím vás, podívala byste se raději“? Vysloveně popuzoval. „No určitě jsou doma. Spí pane, jsou ještě malinkatí“. Co znamená ten zájem o jejích soukromí? Mladík s rukama v kapsách však stál dole mlčky, rozhodnut počkat. Ta chvíle po ní mrazivě dýchla. Znervózněla. Sebrala z křesla Peťův župan a hodila si jej rozechvěle přes ramena. Mrzutě nicméně láskyplně vplula po špičkách k postýlce. Byla prázdná. Úlekem se nad ní div nezlomila. Projela očima pokoj, posléze celý byt a opět stanula u postýlky, odkud se na ni šklebil pajdulákjeho neúčastným úsměvem. Zoufale odhodlání prohledávat dům a naléhavá potřeba věnovat se mladšímu z chlapců, v ložnici naříkavě žadonícímu o pozornost, byl neúměrný útok na milující mateřské srdce. Ovšemže tedy na vstřícné zvonění zvonku neotálela. Anděl v teplákovce jí u dveří k její největší radosti skulil do náruče huňatou deku a v ní Peťánka. Nesmírně vděčná takto poznává poměrně vzdáleného souseda. Veliké vločky sněhu usedají na Štandl nad přehradou Olešná. Masiv zavátého lesa, zdá se jí, sahá až k jejích domku. Jaké štěstí, že se Peťánek nevydal do jeho útrob.
Sisina s Mickou se vzbudily mnohem později. Jedna div neobrátila misku s mlékem vzhůru nohama, druhá se důrazně rozštěkala až když „rozmražený Bivoj“, doputoval s dřevěnou ohrádkou k polici s křišťálovou karafou a před chvíli tolik postrádána máma ho v badatelské pouti zarazila rezolutním: „Tak, s dovolením“!
„Babi, kolik jsi, prosím tě, těch pajduláků vlastně ušila?
Tam, co je ten dobrman, vidíš“?
„No“?
„Mám dojem, že to bylo někde tady co syn té rodiny nám přivedl Peťánka, když se nám tenkrát zatoulal. Pamatuješ“?
„Ano“.
„Chvála Pánu“! To byla klika. To už je také let, Evičko“. vkládám se do hovoru.
Šlo o malého Peťánka. Dosud ho tak mezi sebou pojmenováváme, třeba je dávno vyšší než Peťa senior. To aby nedošlo k mýlce.

EK říjen 2002.

Sáhibovo nebe Džamahírije
6. kapitola - stejnojmenná

V horním pokoji Mimózy hodil na sebe Sáhib čistou košili a překartáčoval svršky. Když zaměnil rukavice za čisté, s dalekohledem v ruce vystoupil na střechu. Chtěl mít ranní  dění vně i uvnitř hotelu „pod palcem“. Za uměleckým zpracováním střech se odtud podbízel pohled na římské, pravoúhlé stopy půdorysů obou měst s vlivem italským i řeckým. Přehled stavebních slohů honosných hotelů a vil s bohatě členitou maurskou architekturou, nápaditou španělskou a strohým stylem německým. Mešity s jejich insigniemi, železniční a komunikační síť z dob francouzské kolonie. Tato všehochuť zvýrazňující prvky osobitých afrických staveb zdobených typickými zdejšími motivy zdála se mu být světovým jevištěm. V dokonalých afrických reliéfech shledával příbuznost umělecké evropské řezby. Vemlouvá se k němu pohyb na silnicích. Veselé prohánění policejních vozů a taxíků. Vedle stařičkého českého traktoru Zetor žongluje hrozivě tajemný přepravní vůz. Velbloud důstojně kráčí mezi řvoucími motocykly. Sáhib se usmívá a přibarvuje si obraz zátokami plnými rybářů. Dvorci a domy halícími řemeslníky, s tvůrci tkaných koberečků a nákladných výšivek. S kameníky a strůjci různorodého požadovaného zboží. No ne, Mohamed už je zpátky z českého Brna? Hrdě vystupuje z letištního autobusu se svými šesti, šestinedělkami. Naděl Alláh. Sáhib se zhluboka nadechl. Jméno proroka, plodnost pomerančovníků a rozum muly. Alláh s ním, bezedné bohatství nepřijde nazmar a početné nepochopitelně věrné služebnictvo už se postará. Posouvá dalekohled směrem po tržnicích, rybárnách a bazarech s nenapodobitelným rumrajem vyvolávačů a vemlouvačů vyexponovaných cen. Živými chodníky rotují mezi výletními hosty arabští muži a ženy. A tu je vtažen do incidentu mezi zdejšími měšťany a dámami z Prahy. Páni rozhořčení nad tím, že kroky jejich majestátu dámám před nimi nic nenapověděly, prudce při předcházení do nich strčili v místě, kde nebylo vůbec kam se usunout. Taška s láhvemi patrně pitné vody se v jejich středu povážlivě zhoupla, fotoaparát oběhl šíjí jedné z nich  a obě dámy jen stěží unikly pádu. Když se pánové otočili a plivli před ně, zůstaly zdrceně stát. Nejhorší bylo, že otřes byl na obou stranách opodstatněný. Rděl se jako panna nad tvrdostí arabského světa, ačkoliv se tu střetly jen odlišné, vžité mravní profily, a obě strany se celkem vzato měly důvod  nyní vychovávat. Skutečnou emancipaci žen, mínil, zde prosadí až budoucí generace. S uspokojením vidí, jak se před univerzitou soustřeďuje decentně upravená mládež. Také městy i plážemi má konečně možnost pozorovat v odívání ucházející doteky doby. Přesouvá dalekohled z místa na místo a myslí na tajemství žen, halených  v černém, bílém, krémovém a temně rudých i modrých barvách. Žen, revoltujících již nehalenými, sice upjatými účesy, ale též obnaženými kotníky. Soudí odvahu Evropanek, odkládajících svá tajemství po skříních hotelů a nesoucích svou krásu v šanc, staň se co staň. Vždyť oči domorodců narážející jen na přísně tajené záhyby látek čtou krásu Arabek po řasách, nejvýš po úkradkem pozvednutých zornicích. Mnozí výtečníci však číhají a oslnění, krásou nehalenou vyráží plážemi v záminkách prodeje želviček, ba dokonce posvátných koberečků. Odhalené nohy, paže, ramena, tu a tam i ňadra, je pak přeměňují v žoviální zvířátka panáčkující před většinou ostentativním nezájmem, což ovšem neznamená, že by tu pořádková služba neměla co dělat. Jak tak Sáhib pročesává dalekohledem pláž, zhrozil se. Polyká naprázdno při vlnění černých mladých těl. Děti z Nábulu tedy skutečně již dospěly a nepotřebují peleríny historie. V domnělém skrytu vřelosti zažíhají písek a rozpalují slunce. Odmala si stačily samy. Volba mono, či bigamie půjde, život ukáže, asi se zákonem. Zatím rozhodně mimo jejich zájem. Za připlouvající výletní lodí nad presidentskou pláží zachází za roh ozbrojený voják. Na prahu moře stojí plnoštíhlá blondýna s mužem, který ji soustavně obklopuje a denně jí dodává odvahy k sestupu. Moře jí hýčká kotníky lehkým tanečním vlněním. Ne, ještě ne, myslí, že je pro ni příliš chladné. Sáhib sundal dalekohled z očí a měl se k návratu. Pečlivě uzavřel za sebou střešní vchod, aby větvovím úzkých koberců na spletitých chodbách Mimózy tušil setkání s Havívou.
(pokračovánív 7. kapitole).

   Limonádka

   1. Kapitola

 Míla Bachorková se chvíli bosá procházela rozpálenými oblázky, než vzhlédla k patě vrby, kde ponechala tašku s doklady a sandály na přezku z přírodní kůže. Sotva pak vhroužila nohy po kotníky do vody, ozvalo se opodál: "Já tě vidím"! Zlobně projela zornicemi děti, ženoucí se břehem. Bílé knoflíky švestkově modrých propínacích šatů se před ní rozplizle zrcadlily vodou. Šlápoty pod nimi se zastavily a jako by zvolání se týkalo jich, couvly. Shýbla se a prsty snímala lístek po lístku, kterými jí zde mělká voda přizdobila. Dnes tedy opět ještě ne. V klíně vrby pak dopnula přezky a tašku ladící se sandály nadhodila dlaní. Zazvonily v ní klíče. Vyběhla ostrým břehem k něco výš zaparkovanému vozu. Ten se s ní v tichosti odlepil z romantického místa a vehnal se podle kvetoucího brambořiště na pohodovou dálnicí. Nějak příliš klidná, řekla si.
Domy výstavní i zanedbaná hospodářská stavení letěly kolem ní a vysoké stromy proti ní, mávaly korunami podobajícími se vybledlým čepicím. Dlouho již nepršelo. Azurové nebe opřené o jícen dálnice vláhy neslibuje. Vypadá to, že píše schnoucí zeleni závěť jakou ona připravila sobě. Tu svou pochopitelně opatřila nutným datumem i podpisem. Snad právě notáři nevymyslili jakous záludnost, kterou by jí učinili neplatnou. Snivé oči se odpoutaly od suchopárem sužované krajiny a objaly se s vidinou právě ponechaných vod. Halas náhle se objevících dětí tam nevyplašil jen čmeláka provázejícího písní vážku. V místech, kde je zeleň vysokého porostu vydatně sycená vláhou, se vody vzdouvají pod křovím. Mezi kmeny se hned zase točí mechovou kolébkou, která jí dosud stravuje. Točí se zde svět pod horizontem vrhajícím jí ještě kruh. Ona, Míla Bachorková, vzdalovaná žízní dál, k výsostným vodám věčnosti, již na něj nedosáhne. Nicméně život, kterého se tu v trpkosti hodlala zříci, se s ní přes rušivý moment vpádu dětí opět přenesl za volant, magnetickou silou doteků. A tak se tady, ve výhni vozu se špatnou klimatizací, ujišťuje, že Ona, její právě promarněná tečka přijde, jen nic neuspěchat. Proč by si nakrásně neskočila na limonádku? A, třeba do Prahy?

   2. Kapitola

 S porozuměním mrkla na šílence, předjíždějícího jí v místě "sebevrahů". Žongléřsky laškuje ještě také s tirákem. Míle se jeví, že to tak má být. Jednoduše se všichni nenechají sežrat problémy a dožerou oni je a jednou bude klid. Ve chvílí, kdy jí ono obtěžující vulgarizování cuklo koutkem úst, podbídlo se jí Město Albrechtice. Zvědavě si jej obkroužila a nechala se unášet stoupající uličkou k lesu. K Praze ovšem nemířila. Začala jí sužovat žízeň. Minula odbočku k protialkoholní léčebně a jinou, k léčebně plícní. Staroušek traktor, podívejme, s ní chce měřit síly? Nu, proč bychom se netěšili, když nám pán Bůh zdraví dá. žízeň ne-žízeň zpomalila až starouš radostně povyskočil kupředu a triumfálně jí ukazuje záda. Pobaveně, krokem nechala vyšplhat vůz k dvojici, hasící žízeň minerální vodou. Namísto hospody se nad kamennou podsadou s četnými schůdky rýsovalo středisko. Bez zájmu o bližší adresnost zaparkovala a vběhla dovnitř. Prošla studenou chodbou. S lepícím se jazykem na patro se otočila po hlasech. Naskytl se jí pohled do objetí pěkně stavěných žen.
"Vidlařko, něsmoltě mě, co vy ze sebu dělotě, že stě su rok co rok šumnějši? Vy enem kvetetě". "e, Krautneřinko, vicu vas, to bydě pěkny běh, su stě tu s rodinku? Čim stě dojeli? Motě se"? "Ani nemluvtě, stary mě vyhazuje z chalupy, ani bafnyť se něsmim. Vy, aj na venku mě hlidze. Ja, něskaj kuřok je ze ščestim v haju". "Tu se vemtě a kuřtě, ež se za vami zapraši". "Uhm, slanky? A dy eště ani drobnych němom". "Ež bydětě měť. Tož kuřtě, manžel vom do pokoj, zdravi nepoškoditě, akorat břuch vom porosně. Ukažtě, pomožu vom s taškami". "Vy stě se mi zdať všichni stejni dobraci". Míla z povzdálí pokukuje po ženách. Tolik pohody v sobě ona neměla nepamatuje. Nezná tu ženu v zástěře? Ale odkud? "Dobrý deň, slečno, nesetě nom sebe nebo stě koho přivezla"? Slečno, chytá se Míla v duchu za hlavu a polohlasem vyráží: "Já vás paní odněkud znám". Ženy s naditými taškami prošly kolem, "známa", jí ve spěchu ubezpečuje: "Bajže, momentek, oto pani pomožu a vratim se".
Bezprostředně za dvojicí žen se jako pár manželů vedou muži. A tu byla zvědavá, nepadnou-li si také do náruče. Kde to jsem? Táže se a točí k ústí chodby.
Pro průvod bílých holí přehlédla ty, kteří s baťohy na zádech jimi komíhají. To je snad zlý sen. Ohromený smích ji mimoděk prolétl až ke schodům, kde průvod dorůstal. "Ahoj smíšku, to jsou vedra co"? Promluvila jedna z bílých holí a rozvlnila áčko jejích modrých šatiček. Polekaně ustoupila. Šlo jí hlavou, že má žízní halucinace. Náhle jí však uchopila křehká paže, aby jí z úžasu vrátila na pevnou zem a odvedla k řadě stolů za domem.

   3. Kapitola

 Tady se z něhyplného sevření vymanila. Avšak dáma středních let překvapenou Mílu uchopila znovu a pevněji a vložila její dlaň do opěradla zahradní židle. S odporem ruku odtáhla. Žena se naopak k ní přes stůl důvěrněji naklonila a dýchla na ní osobitou vůní. "Musíme chvíli počkat, než se ubytují. Kde máte zavazadla"? "Nemám žádná. Nevíte, je tu nějaké bifé"? vyhrkla roztržitě, neboť dáma neustále obdivně pohlížela po lesku jejích hustých, černých vlasů. Snad že házely blankytem působivé blesky. "Máte žízeň, že ano". Zkoumala užasle pohyb Míliných matných klipsů nad modří šatů. A jakoby její tvář, příliš vážných oči měla pleť alabastru, podrobovala jí soustředěně neskrývanému obdivu, takže celá tonula v rozpacích. Horlivě přikyvuje, Samolibně se zaobírá dřevěnými korálky, ale síla zájmu neznámé jí posléze až vytrhává z umanutostí se vším definitivně skoncovat. "Hleďte, dejte si teď se mnou minerálku, než to odbaví. Vidíte, že je tam plno. Pak se podíváme, co tam paní Vidlářová má". Mlčky usedly. "Děkuji". Míla uchopila kýženou plnou sklenici a s úlevou se napila. Z koule shazující opodál kuželky jí prudce rozbolela hlava. Konečně jí svitlo. Ovšemže tu bodrou paní Vidlářovou, která jí s taškami své známé právě zmizela z očí zná. Zamyšleným pohledem prostupuje dámu opřenou nyní starorůžovým, tříčtvrtečním rukávkem o oblouk sousední židle. Chomáče trav se rozšustily vadnoucím kobercem. Vítr pobíhal svahem k hlomozící kuželně a čeřil je hned sem, hned vzhůru kolem základny, odkud se vinula pěšina výš, ke skupině stanů. Cvrček s drozdem neúnavně muzicírovali a tisícero vůní z okolních hájů se krátkým zvlněním kštic rozběhlo k ním. A tu se jí v plnosti promítly chvíle pojící jí s miloučkou paní v zástěře.

   4. Kapitola

 Obvykle nechodíme se životem na trh a na několikrát. Ta náhoda. Řeklo by se, že zbavovat se života je anomální. Vnesena do absurdní situace, mínila, opak byl by však pravdou. Ovšem, ventily... Slzy jí došly, smích přešel a jednoduše, nemá slov a důvodů setrvávat. Čeká tedy příhodný čas. Tak jedno právě tak horké odpoledne si jako dnes vlítla udělat přítrž světu, rovnou pod řítící se stroj a on jí minul. Ona, paní Vidlářová tehdy leknutím odhodila dary záhonků a dvěma kroky opouští zahrádku, aby jí mocnou rukou odvedla z jeviště známého pod pojmem vozovka. Kategoricky pak vehnaná do pokoje jejího malebného domku, ona, Míla Bachorková cynicky sčítá pavoučky háčkované záclony, jako nyní, bubliny přihrané minerálky, nahodilou známou. Měla by se vypít v rychlosti, sice se podaná v naleštěném hořčičném křišťále přemění absencí ledu v bryndu. Pro tu chvíli se přidržela skutečnosti, ježto se hned zas vpletla mezi pavoučky té pamětní záclony. Vždy jí zasáhlo dekorům dobromyslnosti. Dodnes ji dojímá baculatý kafák prostřený paní Vidlářovou. Cukřenka s alpakovými chňapáčky na bílém ubruse a ovšem třes vlastních rukou, protože činil kostky cukru neuchopitelnými. Silnou kávou, již jí důvěřivě hostila, vanuly odněkud z hořejšího patra bramborové placky. Frajer, s brýlemi proti slunci do půl obličeje, prošel tenkrát kolem a na schodech něco polohlasně řekl ženě slyšící na jméno Maruš. Tato mladší z žen seběhla pár schodů, vzala její nedopitý kafák, poté jí strmými schůdky přivedla k talíři s plackou a prohlížela si její zranění.
Takového pofoukání se jí v životě ani nedostalo. Děkovala, přirozeně. A tito dobří lidé neměli tuchy, že celá její duše soptí, kolikátá tečka její závětí to tedy má pořád být. Jak je to dlouho, měsíc, rok?

   5. Kapitola

 Brumlání traktoru vracejícího se s nákladem vytrhlo Mílu z přemítání. Zadívala se po oktávií. Stříbřila se v bezpečí pod svahem. Na druhé straně v kopci nad základnou se pěšinou k stanům i od nich trousili příchozí. Ze shluku před budovou prošlo pár dvojic také sem pod okna, aby zaujaly místa u sousedních stolů. Stříbrovlasá dáma v starorůžové halence proti ní, uvolnila jeden z černých knoflíčků pod stojacím límcem a položila jí otázku: "Jste z daleka"? Míla sáhla mimovolně po právě odložené sklenici a s obtížemi pohnula rty. "Jak se to vezme". Rány od kulečníku jí pronikaly hlavou jako kulometná palba, ty důvěřivé, modré oči pohlížející do jejích nicméně hladily. "Co to tu vlastně je"? znaveně rozvázala. Dáma uchopila láhev a dolévá její sklenici. "Rekreace nevidomých, ale je to běh nešťastně nejistý". Nešťastně nejistý, to je to správné pojmenování jejího pozávětího stavu. Ale lidé mluví, aby se mluvilo, tedy se nezúčastněně přeptala: "Jo, a proč"? Hovor okolí sílil, dáma přidala na hlase. "Je to tady v kopci, a to sucho způsobilo katastrofální nedostatek vody. Na štěstí je tu schopný vedoucí. Právě zajišťuje pravidelný přísun cisternou". "Jedna tak jako tak nestačí". Znuděně z ní vylítlo, když se podívala k houfům u chatek a představila si denní vlastní spotřebu. Usměvavá žena se na ní dívá jako na obrázek. "Také se obávám. Ale poslyšte, vy máte, slečno, tak pěkné oči, vy přece musíte vidět"?! S cuknutím kolem úst, tajemně pronesla: "Jsem tu nedopatřením, paní, zastavila jsem se jen na limonádu". "To jste šťastný člověk". Slyší dobře? S pootevřenými ústy si ženu prohlíží, než vybafne: "Vy tady všichni sršíte štěstím, jaké já neznám". Duněla mezi hlasy zlověstně. "Myslíte"? Přemítá nahlas žena a černá sukýnka pod starorůžovou halenkou jí sjíždí z kolen jako úsměv z tváře. "Vás, slečno, něco trápí, že? Podívejte se kolem! Kolik jen vážných osudů prožívají tito, jeden vedle druhého". Tvrdě pohlíží do davu. "Nevidím žádný, vážný osud. Ti bezstarostní lidé s bílými holemi se přece hravě a vesele ženou do kopce. Támhle, paní Vidlářová by je nejraději shubičkovala. To je život, jediný úsměv". Závist v ní zelená až do výstřihu modrých šatů. U vedlejšího stolu sjela opřená bílá hůl na zem. Vodící pes, co seděl u muže šmátrajícího v trávě, se prohnul a vkládá mu jí čumáčkem do ruky. Srst se mu leskne a bělá, jako zástěra paní Vidlářové. "Ta žena", kývla dáma k ní, "je neobyčejně statečný člověk, slečno"! Potměšilý smích. "Dobrosrdečná a pohostinná, to jistě, ale"... "Rozvádí se jí syn". Vbořila oči do světélkující srsti psa. "Syn"? Že by to bylo až tak hrozné? Rozvádí se jí syn. Opakuje si Míla, ale necítí nic. "To zdaleka není všechno". "Není"? Co jí ta rumělková ústa tolik stírají obtížemi cizí rodiny neuroněnou slzu? Ona, Míla Bachorková, se už dívá na problémy jiných, asi jako na poškrábaný blatník ředitelova služebního vozu. Má přece jen určitou únosnost. Dáma pokračuje: "Paní Vidlářová má také těžce nemocného vnuka". Mávla řasami vážných očí na důkaz, že to je jí ovšem líto. Ty rozvody, chtělo se jí plácnout. Nezná však a ani netouží po souvislostech. Na druhé straně je jí sympatické, že jí povídavostí dáma odlehčuje, jako Simeon Pánu Kristu. Židle kolem se již do poslední zaplnily, pokojný duch družné zábavy se nese žárem slunce od stanů a pěšinami k řádce stolů, kuželně a oktávií. Usrkla minerální vody, žena odkašlala: "A to si představte, že se mu zdravý bráška utopil". "Bráška vnuka té paní"? Kývla k vlající zástěře. "Utopil"? Zhrozila se. Na okamžik pocítila kolem kotníku obtisk lístků, pod nimiž sama měla celá spočinout a zraněné já se jí opět kořistnicky zmocnilo. Má ona svou osobní paní Vidlářovou? Pro ní nebude nikdo úsměvem skrývat puklé srdce. Na moment se v duchu opět slastně přenesla do výhně nedočkavého vozu. "Jarkuuu"! Zvolání několika hlasů jí vyrušilo. Shluk se žene k dvojici, již ona přece rovněž zná. Mrká do protější židle a vítězoslavně k dvojici ukazuje. "Ale, nerozvádí se jí syn". Frajer, s vlasy jako po ondulací, sluneční brýle do půl tváře se tam vedl s ženou, jejíž placku před časem ochutnávala. "Ano, ano, hovořím však o rozpadlé rodince bratra tohohle zdejšího vedoucího". Rozechvělá Míla nevidí, než bizardní brýle známého a šeptá: "Vypadá šéfovsky". "Je muzikant, jako jeho bratr". "Tak tedy aspoň pěkný dům a pěkná hudba". Špitla k tragické postavě paní Vidlářové. K té, která před chvíli u její oktávky navigovala řidiče, kam s bednami pitiva pro rekreanty. Odbyt hanáckých kyselek opodál, právě její úsměvy násobí. I nahodilá Mílina společnice přešla očima zase z vyšívaných sedmikrásek jejího límce na kmitající běl zástěry. "Ba právě, jejich hezoučká čtvrť je předurčená k vystěhování a hudba v radvanickém domku zní už jen reprodukována. Ohrožená, patrně poddolovaná oblast". Chrpami očí znovu ulpěla na jejích zatvrzelých, ostražitě mžikajících. Nesnímá snad ta dáma z jejího čela předsevzetí a nepreventýruje jí rozvíjením dramatu? "Ta hezká paní", hovoří dáma dál, "co si zde vede muže jako svátost, je ovšem jedinečným pilířem jeho úsilí". "Je to frajer, mínila uznale. "Ten muž není jen vedoucím tohoto střediska. Je také iniciátorem náročných akcí pro nevidomé". Když žena za pokračování neuhýbá očima, přikyvuje to, že by mohlo být a hádá, že finále spisovnosti je nasnadě. Rty na proti se již také téměř neslyšně pohnuly. "Na to, že přišel na vojně o ruku a o zrak, je neuvěřitelně schopný". Ruka se sklenicí se jí roztřásla, odsunula ji. "Ten pěkný člověk"? Dáma v protější židli přikývla. "Nezodpovědnost, šlendriánství a takový těžký úraz byl výsledkem vojenského cvičení základní služby". Napřímena v židli jako vzpružina, úzkostně vzhlédla. "Už jo". Tichounce žena ujišťuje. "Jediný, ostrý náboj mezi tzv. slepými, tak nešťastně zasáhl syna naší paní Vidlářové. Ctěme, slečno, a nezlehčujme úsměvy neznámých"!
Tentokrát kantorským pohledem rozbila dáma zabouchnutá vrátka Milčina srdce.

   6. Kapitola

 Nebe se celou váhou opřelo o Míliny husté vlasy a splynulo s jejími propínacími šaty. Sundala dřevěné korálky a převlékla je přes šedivé, jednoduše střižené vlasy dámy. "Já vám moc děkuji za minerálku a za společnost, paní". "A víte, že jste hezky zrůžověla? Usmívejte se víc, sluší vám to". Míla se uklonila víc, než je ve vybrané společnosti nutné a rychle opustila stále rušnější místo. Vešla znovu do studené chodby staré budovy, kde se střetla s právě diskutovanou postavou neuvěřitelného řetězce dramatu. "Už jste volná, paní Vidlářová"? "Už, a co je z vami děvucho, přišla stě ze mnu popiť kavy"? Míla přikývla. Usedly. Když zaplatila dvě kávy, hluboké oči v usměvavém obličeji jí koukly přes rameno. "Koho eště čekomy"? "Vás". Žena v zástěře se srdečně, hlučně rozesmála. "Už ty oděrky zmizly co? Ja, milačku, přiště se dom trochu pozor a nělicu cestu jak bez hlavy". Přikývla. "Mohla by jste mi, paní, říct něco o sobě"? "O sobě"? Smích ženy hodné obdivu zrozpačitěl. "A co tak"? "Třeba, co doma tak děláte". "Chceš se zebrať vzorek"? "Proč ne". "No co, rano rozhodim postele, otevřu okna, dveře, splašim jakesi snidani, pomyju a idu s vnukem pochodiť. Při tem pokupime forotu, navařim, pomyju, zabavim vnuka a baj cosi gruntnu. Okno, podlahu, jaku policu... Někdy aj kavy popiju, no, a potem s vnukem policeme zahradku a chystom večeřu a spani". Míla se rozpomněla na svůj solidní harmonogram. Na čas nudy, když ve zlých časech zvysoka na něj kašlala a na náplň právě probíhajícího dne, téměř již na sklonku. Neušlo jí také, že vyrovnaný obličej paní Vidlářové naopak odhodlaně váží i tento nynější čas u kávy. Oslněná jasem té tváře, sklopila oči, zahanbená po kořínky vlasů.
Od schodů se ozval pláč dívky a podivný pazvuk. "Budu museť dobesedovať. Vzali mi pohlidať vnuka a asi mi ho vedu. Mějtě se a někdy zas u kavy nazhle". Objala Mílu teplou, babičkovskou náruči. "Ale ale, co plačeš, kde moš maminku"? otočila se, otírá nos uplakanému děvčátku v šortkách. Prstíkem ustrašeně ukazuje ke schodům. "No ja, to je naš Ctiradek. Neboj se nic. On je nemocny viš"?! Skřek nyní výrazně protínal srdce okolí. Mladý muž, který nerad uvízl pravici v pevné babiččině, jí několikrát trhl, posléze odevzdaně hezkou, veselou paní Vidlářovou následoval. "Jeminkote, kde ty si se nom vyvalal? Podivej, to koleno"? Vstupují do pootevřených dveří. Paní zkraje kuchyně drhne houbičkou koleno člověka, který i jí, Mílu vyděsil vydávanými pazvuky. Vážné Milčiny oči se přidržely houbičky v pohybu, když šortky děvčátka mizely v oblouku pěšiny k stanům. Oči paní Vidlářové, ty kouzelně smavé oči, se náhle plné pochopení zdvihly od zpola vyčištěné vnukovy nohavice. "Domy se eště kavu, moja smutna princezno"? Útroby kuchyně najednou ožily a ozvalo se z nich mnoha hlasy: " Jak se to má s tou cisternou, co říkal Jarek, Vidlařinko"? Kotouče páry překryly noblesní paní i s jejím nemocným vnukem. Míla Bachorková byla několika skoky u oktávky. Rozvážně, obezřetně se rozjela. "Pane Bože, aby tak tu pitomoučkou závěť kdo našel".

EK. 2003.

   Doslov:

 Na dramatu Míly Bachorkové jsem se pokusila vykreslit skutečnou postavu příkladné ženy, jejíž nevidomý syn zasvětil celé své mládí nevidomým v ostravském regionu. Organizoval vzájemnou pomoc nevidomých, obnovoval gramotnost výukou Breillova písma, organizoval krátkodobé vzdělávací kurzy pro nevidomé a zajišťoval jejích umístění do zaměstnání. Zvýšením životního standartu a prostřednictvím kvalitních kulturních programů způsobil obrat k lepšímu také v mém životě. Jeho žena nenápadným postojem v pozadí to vše umožňovala . S pokornou oddaností mu byla vždy pohotově k ruce. Paní Vidlářová starší, se asi vyjadřovala jinou z nářečových forem, čas leccos zavál. Rozhovor mezi ní a paní Krautnerovou třeba nikdy neproběhl. Její dobromyslnost a heroičnost, s níž se přes neuvěřitelné rány osudu přenesla, je zde z mého hlediska popsána co nejvěrněji. Její snacha si už možná nevzpomene, koho kdy hostila plackou. Já však znám ženu, která si na takové pochutnala, vypila kafe u její paní tchýně a navigována příkladem jejich života upustila od předčasné závětí, orientovaná nést štafetu pomoci a slyšet "tamtamy", upozorňující na místa potřebných. Možná je rodina Vidlářových ateistická. Bůh milosrdný však nemohl nevidět míru jejich podílu tam, kde střílka jeho milosrdenství směřovala a kam směřuje vděčnost nás, kteří jsme jedli chléb, na který jsme si mohli vydělat A nepocítili jsme tíhu žebrácké mošny.
 

Muž nad věcí

3. Kapitola

Jak šel čas, jitro s jitrem si podávaly ruce a plameny červánků vylévané strusky obtiskovaly nebe, nad Třincem až kamsi k Javorovému. Zatím co Dáďa uvykal útrpně přihlížet černovlasé Ingeborg, jak vehementně odmítá školku, uháněli Josef se starším ze synů na motorce do školy. Aritmetika a český jazyk plenili romantická srdce Adámkových spolužáků, a posléze i Dáďovo, a jemu se tak pěkně snilo, střelhbitě mize k prohřátému Křivci. Od suplování otce v domácnosti, od stupňujících se povinností, k nimž přibyly ještě školní, se Adam jednoduše spasil absencí ve vlnobití paprsků , beroucích útokem jeho inovací. Někdy, za hezkých dní, vynesli chlapci mámě zase lehátko před dům. Opřená o malé ochránce pak krůček po krůčku zdolávala cíp sedmikrás. Příjemná korekce domácích úkolů pod širým nebem a společné meditace nicméně svědčily o záškoláctví staršího. Josef, přirozeně, na sebe nenechal čekat. Kalhoty v mírném poklesu, nesmiřitelný pásek v pravici, odmítal obhajoby. "Panu snílkovi je nutné podívat se jednou na zub"! Šel z třídních schůzek a byl informován. Vzorně odvedená služba, ve které se s Dáďou po týdnu střídali, byla naprostá a tedy nepolehčující samozřejmost. Bylo nabílední, že mu z nenadání nepředvedou Paganiniho, jako iniciativy ve sportu a muzikanti z nich nebudou. Ale chodit za školu?... Do zkaleného mužova pohledu prekérním okamžikem, vyslala paní Lasotů ten nejúchvatnější. Působivým výčtem hodnot hochů ho jako Šeherezád měla k průtahům a mírnosti, až zcela odvedla jeho pozornost k rodinnému snímečku. "Světelnost je výjimečná", povzbuzovala, než ptáček pohody skutečně vylétl. - Přes neuvěřitelnou škálu povinností se Lasotovic děti nemohly nevplést do her sehraných part. A ovšem, z každé nové povinnosti se Adam rekrutoval absentýrkou dál. Různící se program určovaly otcovy směny. Nároky na odpovědnost - na nic nezapomenout - byly stále vyšší. Vzít z družiny nosič s obědem pro mámu, pravidelně ji nakrmit, přinést, podsunout a odnést mísu - včetně jejího hladkého přesunu... Spolupracovalo se ve třech s mámou, ve třech s otcem. Ten způsob činností moudře řídil. Nebylo snadné mámě asistovat v nejintimnějších potřebách. Ostatně, pro ni to bylo mnohem těžší. A s tátou? Ometali, umetali, smetali - uklízeli... Hlídali prádlo, aby nezapršelo, vařili, smažili, pekli... Od struhadla v kuchyni se jiskřilo. Milióny brambor na návěje placek... Kilometry pekáčů s bramboráky mizely v rodinných útrobách jako pralinky. Vždyť pohostinný otec nejednou polaskal žaludky dokonce příbuzným z Prahy, milujícím Beskydy. Bylo to krásné a bylo toho dost. A musel se absentýrkou odreagovat zejména od maminčina soustavného nevstáváni z lůžka. Bleďounká s ním splývala a tak krásně se usmívala závojem kaštanových vlasů. Rozněžněn sněním, splávkem z oblázků rád přivolával vidinu pokojíku starého domu, ve kterém mu hrad barevných kostek opět také vytanul jako sen. Ale ouha, s Dáďou na tandemu hledal otec jeho ucho, odolné všelikému kroucení, ostrah, výstrah, proseb i hrozeb. Neboť, Josef Lasota se se ctí shostil rovného růstu synů - dle biblického: "Prut Tvůj a hůl Tvá, toť mne potěšuje". - Posílal dítky do nedělní školy, o Vánocích zazpívali z kancionálu, na intenzivnější boží chválu neukazoval čas. Obdivem k božímu dílu při "výplazech" do hor také, jak se domníval, přísnost vyvážil.
 

Cesty obyčejných lidí

3. Severní Morava - EVROPA - Strč prst skrz krk

 Ida by ráda tento úsek zmohla samostatně jako všechno po čem se dělně vrhá. Ale ušla denně nejvýš 31 kilometrů.. Takhle by do té Evropy šla moc dlouho. Se závrati pozoruje jak se to hýbá kolem. Ale nemá pocit, že by sama byla zase takový šnek. Nejdřív věci promyslit a nevrhat se do všeho střemhlav. No řekněte,  je to vůbec možné?
Cenné papíry, akcie, pečlivě vázané vázanky bankovních úředníků...! Perfektní  zásahy do dokonale střežených sejfů, pokladen a elegantních kufříků s denní tržbou...! Bžundovní tuneláři a stále melancholičtější národní jelimánkové u dna sil, u dna dobromyslné důvěřivosti s přistávací dráhou na dlažbě, na podpoře, na psychiatriích, mezi bezdomovci a u dna řek...! Copak je to na důvěřivou a odpovědnou českou povahu, aby strejcovské: "Jen počkej, až tě pořádně někdo ošidí; Přestaneš věřit lidem na potkání", Aby se toto najednou s takovou ostrostí ukázalo nebýt čirou, zavrženíhodnou blbostí? Zarputilí křečkující ostražílkové odpovídající na všechno: "Nevím, nemám, nemohu, opravdu by to nešlo"! Ne, že by tento poděs národního švejkování vyhoupla skutečně doba na kůň a už to jinak nebude? A co s odpovědnosti a taktem? Do háječka zeleného! Vkategorizovat se mezi morousy nebo zůstat sví a v postavení jakýchsi exotů se otevřít světu? Co to znamená? Vpustit internet až do domácí účtařiny, denníků, náčrtů? Otevřít dveře ne - li neznámému bezdomovci tedy alespoň lidem, kteří patřili mezi naše dobré známé buď sami nebo jejich předkové a ocitli se mezi ztroskotanci, které se bojíme pojmenovat pravým jménem ačkoliv už už stojí na prahu abnormity a díky solidním dřívějším vztahům cítíme morální odpovědnost? Jak však zabránit zneužití naši dobré vůle, abychom v nesnadné době snadno nepřeškobrtli mezi ně, případně neživili fobii netečné uzavřenosti?

Strom

 Jitřní, unisono písní hnízd
motivuje komponisty,
spadaným listím, reje vzpomínek.

Chladivým stínem ve vlasech,
akupresurou tepu kůry,
vnímej puls statné kubatury.

Rozložen nebem, pevný v zemi
tajemstvím oděn po kořeny,
z útlého kmínku vzmohl čas.

Pilňoučké včely dávný vzkaz
vbzučí sázeným stvolům
poselství Oriónu:

"sadařů stimul, múz,
poskytovat rodným kód domů,
Zdobit a rovně růst".

Balada

Těžké mraky se z Polska hnaly,
zamrzly rybník rozpraskal.
Splav útočil, lávky však odolaly.
Sníh kolem trati téměř ztál.

"Ustupte z kolejišť, vlak vjíždí"!
Lidé se hrnou, sníh - ne sníh.
V nátřesku perzián s batůžkem v přízní.
"Vejde se ještě romantik"?

"Parta"! Skřípí vůz: "Je po klidu".
Hádáš, s revizi jízdenek,
v obávaném dupotu škarohlídů,
kterýpak z mladých je tu šéf.

S posvátnou úctou student třímá,
kameru - prý, maminčinu.
V šanc varu sní, že dokonale snímá,
vlastnictví, máma, přiřkne mu.

"Jo? A ona co, ty ošidný"?
Ret bund když do živého ťal,
"přece - zájem mámy je prioritní"!
Bůh v ČD nebi zatleskal.

"Ten hoch má srdce mého syna"!
Fandila si hned každá z mám.
A všechna, zmrazků usedlina
nad mládím ztála jak sníh sám.


Návraty

 V povichru času drobné břízy klekly.
S jásotem hlasů ptáci se slétli.
Vnímáš dech stáří měst,
návrší hřbitovů,
vír prachu cest
mířících k domovu...
Vnáší tě vlak do míst kam patříme,
po písních řek z dálav se vracíme,
konečně zase doma!
Beskydy, Lysá hora
zvou, na uvítanou.
Hlavu stranou,
nech slzu, ať padá.
"Ahoj, Frýdečku,
mám Tě moc ráda".



   Majáčky

 

 Majáčky světel vypovídají,
můj domove,
že ještě jsi.
Třeba mi žáden computer
nesečte více, hvězdy pater
jdoucích paměti
na dosah.
A tu mám strach,
že staré domy
jsou jen sny
města z minula,
a kapitola obyvatel tvých
se zdála mi.



Dimenze lásky.

 Jitřence s šarmem Pařížanek,
pro let, svět Řeckem, Anglii...
nocí podkůvky nabíjí
kouzelný, český svatojánek.

 Mne dítě chtělo poctít fotkou.
Ručkou tvaruje v touze ryzí,
má ústa v úsměv Mony Lízy.
Totožná spíš, víc s Efelovkou,

 i objektiv je prý mi malý,
do Edit Piaf udělána
nezapomenu Iv Montana.
S vděčnosti sloužím Louisi Brailli.

 Múzo má, múzo Russoa,
těhotná krásou českých krámků
poviješ píseň o Mont Mártru?,
louky mé, vůně Diora.



Za Lancarovou kolonií

Sám, stromů král
barvami hrál
u paty vlečku průzračné Olzy.

Smrákání galéra,
letního večera
rozprostřela pléd rosných slzí.

Široce rozvětven,
skořicový, na odiv kmen
sál déšť, pradávných hlín.

Kořeny urousán,
napájel, podpíral
blankyt a sen těch chvil.

V korunním úponku,
smaragdem pahrbku
zel úžas roháče,

stříbrošedý větřík
prochvíval divný třpyt
širáku listnáče

v hrůzné vidině dětí
tří, kdoví, čtyřletých.
Vzaly se za ruce, nahnal jím strach.

Potemněl obraz pestrý.
Jetýlku králíčkům ach, kde jsi?
Bratranče, pojď ruku zaklesnout, krásně se bát.

Šlépěj míst zašlé skály,
čas léty kvapem vzdálil.
Parůžků pyšných blesk

růžovým loubím dětství,
dotýká mne, když teskním,
šalbou vzpomínky jako dnes.



Promenádní koncert léta

Vůněmi růží z Jericha
do ticha neděle
k věžím města se pne
marš Radeckého...
- Parádní slavnost žesťů.
V bouřích obilí slehlo,
slunce si Svatým kopečkem
do Passodoble vběhlo...
- V předvečer nových ér
tleskáme Olomouci městu.
Araukarie, Klematis, zimolez...
Kašmírské kozy
civí luxusem arboreta...
- Boží žně ňu Orliensu
sevřely hrdlo světa,
chodí pešek okolo...
- Sprintu života v předivnou zátočinu
čas nastavuje molo
deficitem dětí prvních tříd...
Chaos i řád hájí rodinu...
- Za tolerance bazilik
kulatícím se bříškům nevěst
žehná mnich...
- Jde šalbou hudby srdce v květinu.

 


Slza

Hřbitůvky září svící
zdvihly padací most
kaleidoskopu vzpomínek.
Listopad, vzácný host
z purpuru, zlatou v měď,
dojatě třpytne líci.



Babiččin v zádech mráz

 

Ba, komet v časech psích
zbavují příkrasy.
Hrají o chvíle perné,
kudy Bůh pro své věrné.
Z černavy nad Lysou
pak jako z lógrů čtou:
„Velký vůz z kola osmu“!
Ekologové kosmu?:
„Tu to máme“!
A že prý: „Zachovej nás,
Pane“!

  

   Štěstí

 

Kanadská růže stolistá
sežehla letoun zlatou nití.
Povila v počtu čtyři sta
správu pro TV. o přežití



Mim
 

Muzikanti koukali z výšky,
učila jsem jej tančit blůs.
Frčely sametové šatičky a bílé rukavičky
a Muenrůž.

Zlovolným rtům zamrzly smíšky.
I nebi občas šplíchne z úst.
Kříž, úkrok, plavnost nynfy,
Bajaja ved mne sálem ztichlým
z Andalůz.

Prozněl evrgrýn léta, snížku.
Střevíčky krůčků šlechtičen,
včaroval vítr do vějířků
as křídel včel.