|
|
|
Narodila jsem se ve Frýdku-Místku, v dětství se s rodiči často stěhovala po celé republice. Do „života“ mě vybavila maturitou potravinářská průmyslovka v Pardubicích. S manželem jsme se vrátili do mého rodného města, kde jsme si pořídili jeden byt a do něj dva syny. Teď už máme i záviděníhodné vnučky. V mládí jsem recitovala a hrála divadlo, později začala s turistikou, lyžováním a cestováním. Díky tomu mi ve Světě v obrazech otiskli několik článků. Když se uvolnily hranice, projeli jsme s manželem kousek světa a z toho mám poznatky, které jsem prostě musela napsat. Dověděla jsem se o LKPB, kam jsem byla přijata a tam vydala ve dvou ročnících „Almanachu“ zážitky z hor. Almanachy: 2006 - Bavella , 2007 - Pět jezer, 2008 - Pane-jo! 2009 – Bajkal, 2010 – Madeira, 2011 – Prasátko - Chrochtátko
Matala 2007
Ležím na tmavém, hrubém písku. Mám zavřené oči a vnímám jen uklidňující šumění moře, jehož vlny dorážejí na břeh kousek přede mnou. Najednou slyším hlasy. Zástup žen v bílých, volných dlouhých šatech stojí na pláži, jakoby na někoho čekaly. Podívám se stejným směrem jako ony. Do úzké zátoky, na jejíž pláži ležím, vplouvá plachetnice. Z boku vidím i vesla. Se skřípěním se zarývá přídí do písku. Přistává. Udiveně si sednu. Z volného moře připlouvají další dvě lodi. Ženy na pláži mávají a vítají se s muži, vystupujícími z lodí a odcházejí do městečka. Podivné kamenné domy a jeden, nebo dva paláce se zdobeným průčelím, podepíraným mramorovými sloupy. U korábů zůstávají vojáci, pokud mohu posoudit podle oděvů. Na bílých košilích mají oblečeny jakési zdobené kožené vesty ze silné kůže, nohy od kotníků po kolena kryjí pevné kožené chrániče. U pasu krátké, ve slunci se lesknoucí meče a v rukou dlouhá kopí, někteří mají i dlouhé biče. Popohánějí jimi s křikem další pasažéry, vystupující z lodí. Jsou v jakýchsi hadrech a na zádech vynášejí velké balíky. Skládají je kousek od čáry přílivu a vracejí se zpět do lodi pro další náklad. Jakýsi muž s těžkým zavazadlem neudržel rovnováhu a i s balíkem spadl do vody. Okamžitě k němu přiskočil voják a napráskal mu bičem. Chudák pod ranami padl, ale nakonec se mu podařilo vstát a zvednout z vody i svůj náklad. Dotáhl ho na určené místo a vracel se zase do lodi. V hrůze z toho, co vidím, si držím ruku na puse, ať nezačnu křičet. Uvědomím si, že sedím na pláži a jsem jen v plavkách. Jeden z vojáků se podívá směrem ke mně. Ztuhla jsem strachem, ale asi mě proti slunci neviděl. Po čtyřech přeběhnu kus pláže, která mě dělí od hustého porostu jakéhosi křoví, a schovám se za pár větví. Lodě jsou zřejmě vyložené, protože několik vojáků žene biči skupinu otrhaných lidí do kamenné chýše, stojící možná sto metrů od místa, kde se ukrývám. Lodi ale ještě nejsou prázdné. Vystupují z nich další lidé, oblečeni různě. Někteří v oděvech, které bych nazvala krásné, někteří v hadrech. Jsou mezi nimi i ženy. Ty vojáci oddělili od mužů a obě skupiny odvádějí za mocného práskání biči směrem k městu. Najednou jeden muž využil nepozornosti dozorce a utíká. Dosáhne hustého křoví dřív, než voják, který ho okamžitě začal pronásledovat. Je to kousek ode mě. Zalezu hlouběji do křoví. Naštěstí není trnité. I tak cítím, že budu mít nějaké škrábance. Roztahuji větve trochu od sebe, abych se mohla podívat, co se děje venku. Pár vojáků, kteří ještě zbyli na pláži u lodí, se vydalo hledat utečence. Systematicky dlouhými kopími probodávají křoví. Dobře zřejmě vědí, že se do něj moc hluboko zalézt nedá. Uprchlého muže ještě nenašli. Zato už stojí před mojí skrýší. Nemohu se už zachránit. Pomalu a opatrně se otočím zády a zavřu oči, ať aspoň nevidím, až do mě bude bodat kopí… Asi je právě ten okamžik. Na zádech cítím dotek. Nebolí. Ale slyším známý hlas: „Vstávej, nemůžeš spát tady na tom slunci.“ Manželův hlas spolu s dalším, tentokrát důraznějším poklepáním po zádech, mi přinesl neskonalou úlevu. Rozhlédnu se kolem sebe. Z městečka, které jsem viděla, zbyly mnoho staletí staré ruiny, jejichž část, vykopanou archeology, jsme si včera prohlédli cestou na pláž za útesem. Na druhé straně pláže jsou otvory ve skále, místa, kde tehdy pohřbívali. V šedesátých letech v nich bydlely „děti květů“, teď si je chodí lidé prohlížet. Neprostupné houští, do něhož jsem se ještě před chvílí snažila schovat je z části kemp a vedle několik taveren a hotel. Chladná voda lybijského moře mně vrátila úplně do reality. Jsme na dovolené, v Krétské Matale a píše se rok 2007. Po Kristu, naštěstí.
|