Kollárová Pavlína


 


Svou práci představuji i na svém blogu http://jennachvilku1.webnode.cz/

 

Jmenuji se Pavlína Kollárová. Narodila jsem se na jaře roku 1967. Celé dětství jsem prožila s rodiči a mladší sestrou v Nové Vsi u Frýdlantu nad Ostravicí. Byla jsem ještě hodně malá holčička, když jsem jednoho dne prohlásila, že mám na zahradě „moc roboty“. Tenkrát jsme s mou pratetou plely zahrádku. To jsem ještě netušila, že tato činnost se mi jednou stane nejenom celoživotní zábavou, ale i profesi. Odmaturovala jsem na střední zemědělské škole v oboru zahradnictví a po posledních prázdninách začala pracovat v zahradnictví Baška, kde jsem doposud. Jelikož jsem Ryba, má povaha je spíš tichá, stále zasněná. Miluji přírodu Beskyd a také každá nová jitra s romantikou všedních dnů. S poezií jsem začala vlastně před nedávnem…jen tak po cestě mě napadaly verše, až jsem se jednoho dne odhodlala a napsala je. Nejprve jsem je hromadila jen do šuplíku pro sebe, pak je ukázala kamarádce, poslala do soutěže… Mým zatím posledním počinem bylo, že jsem svoje básničky natiskla, nechala sešít a v počtu pěti kusů rozdala svým blízkým. Ještě předtím jsem chtěla na ně znát i názor odborný a nezávislý, proto jsem požádala pana profesora Olivu o jeho posouzení, a touto cestou jsem se dostala i do LKPB. Podle mne se verše musí v člověku narodit a uzrát, teprve pak mohou na papír.


Ukázka z tvorby:

Stará zeď
Jsem stará zeď,
jíž čas vryl vrásky do omítky
hluboko až na cihly.
Přiviň se ke mně, kvítku milý,
dřív než samota,
jak břečťan lstivý, proroste mými póry.
Budu ti oporou a hrdě ponesu tvou vůni,
však zklamu-li tě ve své pýše,
chtíc tvou se krásou dmout,
pak neváhej a zatni do mne trny.


Knoflík a dírka
Milenci nešťastní
vzdáleni od sebe touží po společném obětí.
Říkám si každé ráno,
buď svolná k jejich lásce,
zhubni.


Pláč a smích
Pláče.
Nikdo se neptá proč.
Směje se.

Každý jen tajně závidí,
ten, který lká
i ten, co se usmívá.

Nikdo neví
proč smích,
proč pláč.
Jenom sebe se ptají,
proč ne já.


Perleť motýlů
Tenkrát v létě, už je to dávno.
Cítím polštářky tvých prstů,
jak stoupají chodníčkem na mé šíji,
do vlasů lehounce snesl se motýl z tvých rtů.
Tak snadné je upadnout do snu
a ještě snazší sklouznout ke hříchu.
Vteřinu před probuzením z polštáře stírám perleť motýlů.


Moje milá, můj milý
Moje milá,
až umřu, nebuď smutná,
chyběl by mi tvůj úsměv.
Nenos žádné hloupé černé šaty.
Jen stěží by někdo poznal,
jak měl jsem tě rád.
Až tady nebudu,
nedávej mi na hrob květiny,
víš, jak brzy pokaždé uvadnou.
Až odtud odejdu,
běž sama tam,
kde jsem to nikdy neměl právo znát.
Zde, prosím, smaž mé hříchy.
Chceš-li, pak zapal svíčku,
aby mi duše nezbloudila,
jak půjde k tobě spát.
V srdci je hodně místa a ty ho velké máš.
Můj milý,
až umřu, nenech mi kopat hrob.
Dej popel do krabičky a vezmi mě s sebou.
K nám do hor, na výlet.
Až najdeš louku,
počkej, jen co vlahý vítr začne vát,
popel můj snese se k zemi,
já budu v lučním kvítí spát.
Však po cestách,
které jsme oba milovali,
dál půjdu s tebou.
V srdci si budeme povídat.


Jablko
V zahradě ve vysoké trávě semknutá v kamenné studni voda.
Pojď a naber ji do dlaní.
Žízním.
Po lásce prahnu, nech mě pít.

V zahradě pod ovocnými stromy
hladový po vášni sytíš má ústa polibky.

Až stará jabloň obtěžkána plody ještě víc k zemi skloní své haluze,
dej mi svá objetí,
já nabídnu ti jablko Evino.


Až potkám lásku
Až potkám lásku,
znehybním,
aby ji pohyb mé řasy nepolekal.

Až potkám lásku,
přestanu dýchat,
aby ji dech můj neodvál.

Až potkám lásku,
zastavím čas,
aby mi v příští vteřině znovu neumřela.


Polévka
Letošní polévka se mi nepovedla.
Je přesolená, štiplavá, a přesto chutná planě.
Byl špatný rok,
mrkev nedozrála,
a zvadlá petržel
ztratila úsměv,
vůni a barvu postrádá.
Jíšku jsem připálila,
jen hořkými výčitkami jsem ten žvanec zahustila.
S cibulí krájela jsem pláč na slzy,
a do polévky přidávala.
Pálí,
je horká jako mé srdce.
Tak proč tě nehřeje?
Špatnou jsem polévku uvařila,
odešel jsi,
ani jsem prostřít nestačila…