Gryga Pavel

 

 

 

Narodil se ve Frýdku - Místku. Školní léta a mládí prožil v Pržně a ve Frýdlantě n./Ostr. Vyučil se zámečníkem, vystudoval střední průmyslovou školu. Pracoval v závodě Ferrum jako technik, mistr až do důchodu v roce 2003. Začal psát básně v šestnácti letech. K poezii přilnul zásluhou učitele A.Muchy. Rád zpívá, miluje přírodu a rodný kraj, to je vidět i z jeho veršů. Převažuje v nich lyrická nota a vzpomínky. Se svou rodinou žije ve Frýdlantě nad Ostravicí.

Vydal sbírky:
Okouzlení návratem (2004), Kvítek v klopě (2005), Z Beskyd – poezie a kresby (2006), Almanach (2004, 2005, 2006), Vítr ve vlasech (2007), Ve stínu modrých hor (2009), Pozdrav z Frýdlantu – Gruss aus Frýdlant (2009), Lásky z Beskyd (2010), Krajiny mého srdce (2011), V zajetí hor (2012), almanach – Průvodce Beskyd (2012), próza – Vzpomínky zůstanou (2012).

 

Ukázky z tvorby:

 

Vítr ve vlasech

Našel jsem pírko sokolí
v doubravě nad potoky,
stojí tam staré topoly,
ty pamatují mé mladé roky.

Doufám, že mi čas dovolí,
když napnu svoje síly,
navštívit znovu údolí,
v něm potoky mě poblouznily.

Tam chodím často ve svých snech,
čeká mě mládí plné krás
a vítr v ústech, ve vlasech,
zavolá, pojď, ještě je čas.

 

Výlet k hotelu Bezruč

Je slunečné červencové odpoledne
u hotelu Bezruč v Beskydech.
Pár žluťásků se z horské louky zvedne,
Lysá je blízko, cítím její dech.

Voní jehličí, seno a pryskyřice,
příroda se chystá na horký letní den,
od rána hřejí sluneční svíce,
láká tě stín a možná letní sen.

Pod svahem šumí horská bystřina,
po vodě přinesla vzpomínku,
kde je ta pěkná dívčina,
co tančili jsme ve Mlýnku?

Pramínky vody stékají z výšin,
proudem je unáší Satina.
Bublá a šumí do lesních tišin,
ohnivé léto začíná.

Dolů mě vede stará cesta,
létem se cítím zmámen.
Nohy už bolí, roků dvě sta,
lesům a horám amen.

 

Břízy

U cesty rostou mladé břízy,
podobají se štíhlým dívkám,
blízko mají k půvabným křivkám,
jsou ohebné a plné mízy.

Ve větru zpívají si píseň
o životě a věčném mládí,
jen sucho působí jim tíseň,
zvadly by lístky, které hladí.

Marně se popsat krásu snažím,
o déšť prosí ústa žíznivých větví,
jak podobné jsou bílým pažím
při svitu luny, když se setmí.